Politické a jiné postřehy ve zkratce

Tak nám odstavili Miládu, paní Mullerová.

Podporu premiéra Paroubka Miladě Emmerové bych přirovnal k
podpoře Vladimíra Špidly ze strany Stanislava Grosse. Po jasném deklarování
podpory z ničeho nic přišla rána do zad. Premiér zářil i jinak. Před zraky
novinářů honil
po chodbě Zdeňka Škromacha, aby se s ním bleskově poradil o postupu ČSSD ve
věci hlasování o novém zákoníku práce, pak se obrátil na zkoprnělé žurnalisty a
oznámil jim, že "jak si u legislativců zjišťovali", navrhovaný postup
není možný.

Slávisti měli 19.10., tedy dnes, otevřít nový fotbalový stadión. Oznámil to
před dvěma lety její generální ředitel a člen představenstva Leška. Po jeho
slavnostním prohlášení tehdy strhli slávisté symbolicky jeden ze stožárů
osvětlení prastarého stadionu v Edenu. "V Edenu spadne lampa a oni svolaj
tiskovku a oznáměj výstavbu stadionu," komentoval mediální pseudoudálost
přispěvatel do diskuse na fotbal.idnes.cz s nickem c12. "Jen by me
zajimalo, jestli budou slavisti spolecne ten stozar taky stavit zpatky, az
zjisti ze na new stadion nemaji," dodal Snipper2. Taky jsem zvědav.

Martin Jahn konečně pochopil, že s ČSSD jeho vize (zhmotněná v práci expertní
komise zaštítěná CERGE-EI, jejíž členové jsou s politiky ČSSD nekompatibilní
ještě více, protože jsou to vzdělaní a inteligentní lidé) není kompatibilní, a
oznámil svůj odchod z vlády. Premiér Paroubek ve snaze nalézt pro Prahu jiného
volebního lídra, než je poslanec Stanislav "Regulovaný
nájem" Křeček oslovil dalšího nekompatibilního nestraníka Pavla
Teličku. Mimochodem dalšího člověka, kterého vrcholný politik ČSSD podrazil
(Standa podrazil Miloše, Vláďu, Pavla. Jirka Miládu. Jirka podpořil Miládu.
Jirka oslovil Pavla.).

ODS zablokovala záměr vlády zařadit druhé a třetí čtení daňové novely na pořad
schůze sněmovny. Využila k tomu procedury komplikující rozšiřování programu
jednání poté, co byl už jednou schválen. "Jde o jasnou obstrukci. Je to
ale také signál pro voliče. Tím spíš, že ODS vždy hovořila o snižování daní.
Novela, kterou koalice připravila, by je snížila čtyřem miliónům lidí. Zůstalo
by jim už v příštím roce v kapsách dohromady o čtrnáct miliard korun více než
letos," hřímal ministr financí Sobotka, a údajně se divil, o co ODS jde. O
co by asi ODS šlo, pane Sobotko? O to, aby zabránila ČSSD vytvořit téma do
předvoledbní kampaně – "my jsme snížili daně, to lidem s nižšími a
středními příjmy.". Signál pro voliče je především to, že rovná daň,
kterou politici ČSSD zesměšňují, relativizují a vyhrožují, berou ve skutečnosti jako velmi vážnou
hrozbu. Už jen existence Modré šance tedy vede ke snižování daní. K tomu je
nutno dodat, že poměrně nízké snížení daní (u většiny výdělečně činných osob v
řádu stokorun) je obrovské politicko-mediální téma, ovšem o výši sociálního
pojištění, které je na výplatní pásce neporovnatelně vyšším dovodem, se taktně
mlčí.

Milovníci sodovky si mohou podle serveru gadgets.cz zakoupit
speciální vodovodní kohoutek, ke kterému se připojí bomba s CO2 a o bubliny je
postaráno. Legrace stojí 1450 $. Kutil Mr.GO! ale zřejmě typickou českou cestou
vyrobil nejen levnější řešení, ale i jakýsi plug-in: "Vyrobil jsem si asi
tak 40 -50 litrovou nerez nadobu, tu napustím do 4/5 vodou a pak tam pouštím
CO2 ze svářečky. jednou byla nějaka pařba a nikdo by nevěřil jaká je sranda
když to částečně nasitíte heliem."

Hahá, tady je asfaltka!

Kodrcáme si to ze Shkodry se stále učurávající Karosou směr naše plánované nocležiště, kterým má být vesnička Xhaj v podhůří.


Trochu pobledlé osazenstvo autobusu po 36 hodinách strávených na sedačce sleduje stoupající cestu, zatímco průvodce popisuje, jak bude vypadat zítřek. Řidiči ráno vyrazí do Shkodry opravit nádrž, rekreanti se naloží na korbu náklaďáku, který je (nás) doveze na hřeben, ze kterého se pak rozejdeme dle zdatnosti na přilehlé vrcholky. Většina z nás si ale během briefingu nepředstavovala romantické výhledy z vrcholků, ale perspektivy nucené emigrace do Albánie, až se Karosa definitivně rozsype. Osobně jsem zvažoval buď romantický život horského průvodce a pašeráka žijícího v chýši pod horským masívem, kde by E. naplnila svůj osud feministky tím, že by prala, vařila, dojila, kojila a vychovávala šest dětí, nebo klidnější kariéru restauratéra u Jónského moře, kde by E. naplnila svůj osud feministky tím, že by vařila, dojila, kojila a vychovávala šest dětí. Moje rozjímání ale přerušil výkřik "Hahá, tady je asfaltka! No to snad neni možný, tady je silnice!" Pan Adamec sedící, povykující, to není častý obrázek. Zbytek posádky navíc netušil, co ho tak rozradostnilo, dokud nám nevysvětlil, že v místech, kudy projíždíme, byla ještě před měsícem kamenitá cesta připomínající vyschlé řečiště, zatímco teď je to silnice na albánské poměry jedna báseň (no na albánské... když si tak vzpomenu na okresky ve Znojemském kraji, to tahle byla rozhodně lepší). Jeho slova jako by chtěl potvrdit řidič fungl nového golfa ještě s papírovým číslem, který se okolo nás přehnal – zřejmě čerstvý úlovek z Itálie. Průvodcovo nadšení ale nesdíleli ani řidiči, kteří zřejmě kvalitou "vozovky" tak nadšeni nebyli, a zbytky jejich dobré nálady vyprchaly ve chvíli, kdy se před námi zjevil tento obrázek:



...aneb Under construction v albánském provedení.

Nezbylo než vystoupit. Průvodce se vydal pohovořit s některým z dělníků, který by uměl italsky, a vzhledem k tomu, že řada Albánců jezdí do Itálie coby gastarbeitři, brzy takového našel. Chlapi si dali závazek, že do hodiny úsek v zatáčce dobudují, plivli do dlaní a dali se do toho. Nikdo z nás jim asi v té chvíli nevěřil. Zašel jsem do křoví u silnice omrknout nějakou místní žoužel, stejně jako dvojice nadšených entomologů Vilém "Dr. Holub" a Jarda "Dr. Frič", a fotil na makro namíchlýho brouka (namíchnul jsem ho pravda já, tím že jsem do něj šťouchal klacíkem, snad mi to odpustil). Když jsem se vrátil, řidiči už túrovali Karosu a po centimetrech projížděli zatáčkou, kterou se na pohled projet nedalo. Za mohutného povzbuzování a radění Čechů i Albánců, kteří bez ohledu na národnostní rozdíly všichni nejlíp věděli, kdy jedničku, kdy zpátečku, kdy plyn a spojku, se autobus ohybem proplazil.

No vida, tak na co byla ta panika, no né?



Dalších pár kilometrů jsem už projeli bez problémů, a vítáni hejnem dětí jsme vjeli do vesničky Xhaj. Průvodce vystoupil, aby připravil pána domu Marka na náš příjezd, a naboural do jeho ženy, takže se šťastné shledání povedlo hned po příjezdu do vsi. Karosa zajela po perném dni do dvora Markova hospodářství, a Češi se vypotáceli ven.

Markův statek tvořila větší budova u brány po pravé straně, dvůr s pumpou, malá restaurace se zahrádkou, tunel s baldachýnem vinné révy vedoucí k pruhu trávníku, po jehož levé straně byla zahrada, po pravé chlívky po prasata a ohrada pro ovce, a na konci shcodiště vedoucí ke zjevně novému domku. Na fotografii vidíte vše z opačného pohledu, tedy zády k domu a čelem k bráně. Vlevo je Markova žena, která se nechtěla nechat vyfotit, a tak mi částečně vyběhla ze záběru.



Jak vidno, v pruhu trávníku jsme se usídlili my s našimi stany a výprava začala vybalovat řízky, lančmíty, vepřové ve vlastní šťávě apod. Pod majestátnými štíty hor v romantickém oparu nám i tahle svinstva chutnala. A komu to nesedlo, ten pak utíkal na nefalšovaný albánský záchod.

Hory se zpožděním...

aneb neplánovaně na skok ve Shkodře o 3 dny dřív

Krajina okolo Shkodry je skutečně úchvatná. Nejen okolí Skadarského jezera, ale celá Albánie je jedno velké staveniště. Staví se všude – v řadě vesnic je víc domů rozestavěných než postavených. Nové stavby jsou budovány ve stylu českého podnikatelského baroka, i když té méně strašné sorty – žádné sklepy, betonové sloupy, vyzdívka z cihel, plastová okna, divoké barvy. Na stavbách zedníci místo májek upevňují albánské (a někdy americké, Albánci USA milují) vlajky a na pruty železobetonu napichují plyšové medvídky. U poměrně honosných, dvou- až třípatrových staveb stojí mercedesy C220 nebo E. Na vyprahlých loučkách mezi domy stojí bunkry ve větším nebo menším stupni rozpadu, kolem se pasou osli nebo krávy a vrší se nechutné hromady odpadků.

Ještě úchvatnější je vlastní město. Tady končí byzantský Balkán a začíná Orient. Kolem hlavní tepny, což je asi 6 metrů široká komunikace z hlíny, na níž Albánci vytvářejí čtyř- až šestiproudovku, stojí oprýskané budovy postavené Italy ve 20. letech. Pod nimi stojí obligátní mercedesy, u stolečků posedávají jejich majitelé, pijí kávu a rakiji a pozorují cvrkot. Kavárničky střídají krámky, zpravidla s oblečením, koberci a suvenýry, sem tam je zpestřuje improvizovaný stánek opékače kukuřičného klasu. Přímo u "silnice" vystavují babky v tradičních úborech čerstvě zaříznuté slepice, jejichž krev vytéká do hlíny ulice, a vším prostupuje směsice orientální hudby s tucáním, místní folk-pop. Během naší návštěvy ve Shkodře (předbíhám teď o několik dní) lilo na místní poměry jako z konve, čímž se atmosféra ještě vylepšovala. Krev ze zařízlých zvířat stékala do sílícího potoka kolem cesty, po níž posilována troubením postupovala vpřed směsice zablácených mercedesů a mokrých vozků na dvoukolácích tažených osly. Po improvizovaných přechodech přebíhali staří venkované, mladíci s vizáží Robbieho Williamse a sem tam se do hlíny silnice zabořily i podpatky některé z mladých Albánek, nerozeznatelných od pipin klapajících po pražských Příkopech s úlovkem od Zary.

Křižovali jsem městem tam a zpátky v uličkách mimo hlavní třídu, tvořených lepenicovými domky, stánky a rozpadajícími se paneláky z Hodžovy éry. Řidiči s průvodcem se několikrát ptali chlapů postávajících na rozích na cestu do vytipovaného servisu, pokaždé se nad problém sešlo poradit minimálně pět Albánců přetékajících potem, ochotou a rozdílnými názory na směr i vhodnost zvoleného servisu. Nakonec jsme dohledali chlapíka, který servis znal, tvrdil, že už je zavřeno, a že zítra navzdory neděli otevřeno bude. Přesto jsme se jeli ještě přesvědčit, přes mříže toho ovšem moc vidět nebylo. Nezbylo než se otočit zpátky plánovaným směrem – do hor.