Den oběšených

Bredhi Drenove se mi opouštělo s nějtežším srdcem ze všech míst v Albánii. Časně ráno jsme už ale seděli v Karose a drkotali nahoru průsmykem Qhaf el Garrit až k vesnici, kterou za II. Světové války čekal stejný osud jako české Lidice a Ležáky: Garovo. Naším cílem pro tento den byl Gjirokaster, Město bílých střech, a nádherná vyvěračka Modré oko.

Po zastávce ve zmíněném Garovu, jehož obyvatelé byli oběšeni a postříleni, jsme minuli horskou vesnici Kamnik. Ta se chlubí především nedalekým prehistorickým hradištěm, to je ale z ochranných důvodů zpátky zahrnuto zeminou. Víc se o nalezišti dozvíte v albánských muzeích než přímo na místě, kde leží. Proto jsme pokračovali horami dál do údolí vyhloubeného tokem řeky Vjose. Po cestě jsme zastavili u Villy Germeni, kde místní bohatý Albánec provozuje soukromou ZOO. Není to místo pro nikoho, pouze pro úřady: zbědovaná zvířata jsou v úděsném fyzickém a ještě horším psychickém stavu, přecházejí hystericky tam a zpátky v malých klecích, stresem línají. Opouštěli jsme krátkou prohlídku s cílem upozornit na toto místo organizace, které by mohly pomoci, a doufám, že se naši moravští kolegové tohoto záměru zhostili.

Gjirokaster, Město bílých střech

Přestože návštěvníky jako první vítá náměstí s děsivým názvem Oběšených žen (památka na německou okupaci), město je velmi poklidné a dýchá řeckou atmosférou. Největším lákadlem je vila Envera Hodži, která stojí v jedné z hlavních ulic, které dosud lemují vozidla Modrých přileb, činných periodicky od 90. let, a pevnost s vojenským muzeem nad městem.

Hodžova vila bývá bohužel zavřená, ačkoli je v dobrém stavu, muzeum ale potěší svou institucionalizovaností, tj. dostanete v pokladně seriozní vstupenku, což nebývá v Albánii vždy zvykem. Dominantou muzea je chodba s děly a americký špionážní letoun, sestřelený za ponkěud rozporuplných okolností v poválečných letech.

Nezastřešená plocha skrývá zapuštěné kobky  – pobyt na spalujícím albánském slunci dozorci vylepšovali poléváním horkou vodou v létě a studenou v zimě. Nepouštějte se do okrajových chodeb, je v nich o mnoho více lidských výkalů, než je zdrávo. Raději zvolna sejděte mezi bílé střechy a kochejte se poklidem.

Z Gjirokasteru jsme vyrazili na místo, které se jmenuje složitě a nikdo z nás Čechů se nějak nedokázal shodnout na transkripci (podle mě se jmenuje Syriki Kal Tar), nicméně to mu určitě neubírá na kráse. Jde o vyvěračku Modré oko, jedna z přírodních dominant Albánie, kterou neopomíjí žádný průvodce. Místo je hojně navštěvováno turisty i Albánci, takže je tu na zdejší poměru velmi živo a návštěvníkům je k dispozici betonové parkoviště a velmi hezká restaurace částečně vystavěná nad prudkou říčkou, která je na vyvěračku napojena. Nebyla by to ale Albánie, aby zde nebyl pro oko kolemjdoucího nějaký kontrast – přímo vedle cesty je zřejmě z veřejných záchodků upraveno řeznictví, ve kterém během naší návštěvy ukončilo svou životní pouť několik kůzlat. Kdo to někdy zažil, ví, že kůzlata naříkají jako děti a turisté bledli i při zvucích, natož při pohledu na krví zbroceného řezníka. Byl to pak zvláštně kontrastní pohled na lagunu, se všemi jejími odstíny modré a zelené, připomínající kýčovitě dokonalé fotografie moře omývající tropické ostrovy.

Omyli jsme nohy v bílé pěně, pořídili několik fotografií, a jako vždy prchali ve zběsilém tempu zpět do Karosy. Setmění se blížilo a čekalo moře. Jónské moře!