Pravý, nefalšovaný a po DVOU LETECH REVIDOVANÝ cestovatelský deník

Dva cestovatelé, zpruzení věčnými problémy svých kamarádů, spolužáků a dalších, kteří sice vytrvale tvrdí, že do Bulharska určitě jedou, jenom pořád nějak neví kdy, vyrážejí na cestu...

Stručně předchozí děj: V CK Katev získáváme jízdenky za mimosezónní, studentskou cenu, částečně díky tomu, že podobnou, ale méně výhodnou slevu získala skupina studentů před námi. Máme jízdenky na autobus, odjezd 7.9. 8:30 ráno. Hlodá v nás pochybnost, zda kancelář CK Katev bude ještě 7.9. fungovat a naše lístky budou skutečně použity jako lístky, a ne toaletní papír.

7.9. Oba jsme ráno u busu, máme pasy, peníze i jízdenky, dostatečný předstih, autobus, delegátka i paní majitelka Katevu jsou na místě. Zázrak. Autobus dokonce není mnou očekávaný legendární bulharský pojezd s kulatou zádí, ale moderní bus s klimatizací, sice bez WC, ovšem prostaty nám dosud fungují... snad.

Ta moje fungovala az do Szegedu. Řidiči neudělali přestávku po třech hodinách, ale chystali se nejprve přejet hranice, což celkem trvalo nějakých pět. Koncem páté hodiny jsem s nohama do X a oroseným čelem dohopkal dopředu, kde jsem delegátce a dvěma řidičům začal vysvětlovat, že jestli brzy nezastaví, bude zle. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich nemluvil jinak než Bulharsky, skončili jsme nakonec u výmluvné neverbální komunikace, při které jsem signalizoval stop-nebo-já-louže-hned! a oni není-kde-jsme-ve městě. Nakonec řidič zastavil uprostřed Szegedu na náměstí, kde jsem několika klokaními skoky opustil autobus a bez skrupulí močil uprostřed návsi ve strouze pod keřem (ano, v Szegedu mají náves se strouhou a keřem), a to vprostřed davu kolemjdoucích. Všichni se ostentativně dívali jinam a nikdo ani nemukl. Maďaři jsou veskrze dskrétní lidé – nejen že jejich řeči nikdo nerozumí, a tak nemohou prozradit tajemství, ale ještě odvracejí zraky.

8.9. Citace z deníku: "Příjezd [do Sofie] nikoli v 8:30 (plánovaných), ale 6:30. Jdeme se podívat směr hotel Prince. Již 20 metrů od parkoviště přichází od Bulhara nabídka 2 leva/E. Odmítáme. Na Prince nemáme, zvenku panelák, zevnitř Palace, ale hned u něj je Tourist Centre. U TC nás taxikář varuje, abychom neměnili na ulici. Vzápětí nabízí odvoz – podnikavý národ."

Jdeme do haly vlakového nádraží. Naším cílem je východní pobřeží, a jde jen o to, jestli jet tam "horem" a zpět "spodem" nebo naopak. Sofie se nám pranic nelíbí, a tak padá návrh ji ihned opustit. Za nějakou půlhodinu nám jede vlak "spodem", a to přes ves Belovo (Bjelovo), který je v kopcích, u nás bychom řekli v předhůří (to ale v Bulhrsku prakticky neexistuje, více o tomto fenoménu dále) a je příhodně daleko, takže jdu koupit lístky. "Dva biljety za Belovo" říkám do okénka a přichází odpověď: "Atkúda vy?" Lekce ruštiny, jak vidno, byly buď prd platné, anebo mluvím rusky tak dobře, že to nezní bulharsky."Iz Čechii," odpovídám. "Á," zubí se panimáma ajznboňačka a vydává lístky. Jdeme na vlak.

Ačkoli Z. nic nekouřil, do deníku zapsal: "Hodinka ve vlaku proběhla v klidu, teď sedíme v restauraci a jíme. Je hezky a pohoda." No, Z... Ve vlaku to pohoda byla, ale hlavně sranda, protože naproti nám sedící Bulhar s obrovskými pruhovanými taškami od Vietnamců nemohl pochopit, co budeme dělat v Belovu. Odpověď, že se projdeme po kopcích, ho šokovala jak zpráva TV Nova, a ještě víc oznámení, že hodláme spát venku v palatke. Zděšeně nás ujišťoval, že je to strašně nebezpečné, a že jsme se určitě spletli – cílem nemá být Belovo, ale Burgas.

Svým způsobem měl pravdu. Stručně řečeno, v Belovu je kulový. Nad nádražím stojí obrovská socha jakéhosi stachanovce (u vesnice je jedna z největší výroben toaletního papíru v Evropě, to jsme se ale dočetli až po návratu). Vypadáme se Z. jako reklama na Alpine Pro a Hudy Sport, takže se kolem nás sbíhají děti a babičky se křižují. Evidentně tu ještě nikdy neviděli turistu.