Poslední den, Drač a moře

Zvláštní úkaz: většina výpravy dostala průjem a nevolnosti na konci cesty, prakticky po dvou týdnech pobytu v na albánské půdě. Nepodceňujte prevenci slivovicí a dalšími prostředky po celou dobu pobytu! Odvážnému štěstí přeje, ale odvaha se staženými kalhotami není hodna zápisů do dějin.

Po bengálské noci se ze stanů štrachala "domobrana" s hrdinnými popisy pohádky jak jsme my staří husaři vypráskali mladé Albánce, zatímco zbytek výpravy vstával ze zahnívajících pelíšků pro milence s dost kyselým výrazem. Někteří s ještě o něco kyselejším, protože je trápily nevolnosti, a chudák E. se soukala s výrazem úplně nejkyselejším, protože ji trápikla nevolnost a spoustá odřenin z pádu do výkopu. Naštěstí všem Čechům zvedala náladu představa moře.

Jeli jsme totž do Drače (Durrës), nejstaršího a druhého největšího města Albánie a nejdůležitějšího přístavu. Kromě přístavu jde o vyhledávané přímořské letovisko, čemuž úplně nerozumím, protože koupat se u přístavu má své nevýhody, které asi nemusím rozvádět. Nicméně Drač je poslední roky v dynamickém přerodu směrem ke středisku s moderními hotely. Bohužel jižní Albánci nejsou zrovna známí jako pečliví pracanti a betonové stavby vyrůstající ve chvatu z děr zasypaných odpadky ve mě nevzbuzují zrovna důvěru. Obdobná situace je teď v Bulharsku a doporučuji vám jet se do Albánie koupat nikoli do Jaderského u Drače, ale do Jónského moře na jih, na riviéru mezi Vlorou a Sarandou. Na druhou stranu chápu, že strávit dovolenou v Drači za zlomek ceny oproti Chorvatsku se vyplatí.

V Drači je toho nicéně hodně k vidění. Založili ji pod jménem Epidamnos řečtí osadníci z Korintu a Kerkyry roku 627 př. n. l., Římané odtud táhli strategicky důležitou silnici Via Egnatia do Soluně, později protaženou až do Konstantinopole. U Drače (Dyrrhachia) byla r. 48 př. n. l. svedena bitva mezi Caesarem a Pompeiem, bohužel mnoho z tohoto momentu zde nenaleznete. Římany, jak opakuji prakticky pořád, nahradili byzantinci, dokud se sem nepřijeli v rámci své ohřívací tour rekreovat Normané ze Sicílie. Jak už to u přístavů v těchto šířkách a letech bývalo, město drželi od 16. století Benátčané, do vzniku nezávislé Albánie roku 1912 bylo součástí Osmanské říše. Před I. Světovou válkou byla Drač hlavním městem Albánie. Od roku 2000 je v provozu dálnice z Drače do Tirany, a jelikož dálnice v Albánii nebývá zrovna častým jevem, važte si jí.

Po vykoupání jsme se k velkému pobavení majitele u místní autoopravny opláchli víceméně sladkou vodou z hadice a vydali se podél pobřeží zpátky k Lezhe (kde, jak víte, leží Skaderberg) a pak už přes Černou horu a Chorvatsko tradiční českou prázdninovou cestou domů.

Faleminderit, Albánci. Určitě se vrátím.

Konečně střelba v Albánii...

...aneb pelíšky pro milence a Bohouši, nikam nechoď!

"Utáboříme se tam mezi poli a pro milence (E. na mě upřela hentai očička) jsou tam takový pelíšky, paráda!" říkal Mirek v autobuse, když jsme se s Karosou na sklonku dne vinuli po cestě mezi úrodnými poli v nížině pod Dračí. Projížděli jsme okolo mnoha stavení a bister, z jejich teras na na Karosu zírali obyvatelé, až kamsi dozadu do polí, kde autobus zastavil nedaleko plotu u silnice lemované hlubokou strouhou. Vypadalo to jako vtip – kupky slámy měly zřejmě být ty "izbičky pre milencov", a romantiku podtrhovala atmosféra staveniště u dlouhého příkopu. Tohle je to ležení???

Přes protesty výpravy Mirek tak dlouho tvrdil, že to lepší ani být nemůže, jsme se utábořili na hrbolatých pláccích mezi kupkami sena a ve vlhkém ležení se hotovili k spánku, dokud tmu neproťal srdcervoucí výkřik a následné táhlé "Aaaauuuuuuu!!!". Zvuk byl jasný – E.

Pokud byste někdy dostali nápad přeskočit příkop, o němž si myslíte, že víte, kde je, nedělejte to. E. si to myslela a pochopitelně ho nepřeskočila, ale dopadla na jeho protější stěnu, svezla se po ní a zahučela do výkopu. Naštěstí při své výšce v něm vězela tak po stehna, ale ten šok, když jsem k ní doběhl, bych vám nepřál. Nicméně jsme na krev odřenou (jak se vyjádřila, měla "strašný zranění, přivozený tím, že jsem ryla čumákem v prachu cesty"), naštěstí nepolámanou E. nějak omyli a oblepili a chystali se uložit... do bengálské noci.

Pubertální obyvatelé okolních domků, vybaveni endury a vším, co mohlo dělat rámus (ve tmě nebylo poznat, jakou kdo drží ráži a co je střelba a co bouchací kuličky, pravděpodobně od obojího se něco našlo), jezdili kolem autobusu a ležení, túrovali, práskali a hulákali. Nevím jak se cítili ostatní, mně to bylo docela jedno (připomínalo to pražské smrady nahánějící s petardama po Praze Mikuláše), ale v řidičích pochopitelně bobtnal vztek a rostly obavy o autobus. Když dospěl vztek do bodu varu, zvedl se řidič a vybaven znalostí české facky vyrazil směrem k puběrťákům. To už jsem stál před stanem, protože "rada starších co byla na vojně" utvářela jakousi domobranu, jejíž funkcí momentálně bylo držet řidiče Bohouše, volajícího "Já jim rozsekám prdel, dyť mi vysypou vokna!" Nocí se tak mísilo práskání, řev motůrků a volání "Bohouši, nikam nechoď", které nakonec Mirek rozčísl důrazným "Please, go away!" a bylo ticho.

Stčí říct, ne? I v Albánii.

Alí Paša Tepelenský, Berat a Apollónie

Následující den nás čekala cesta kolem pobřeží k nejstaršímu osídlení Albánie Beratu a poté k nalezišti v Apollónii.

Ali Pashë Tepelena, jak zní albánský přepis, vládl Albánii coby části osmanského impéria zvané Rumélie. Narodil se nedaleko Tepelene, města, které si ho připomíná prakticky na keždém kroku, lokálnímu, ale mocnému beyovi (bey, beg označuje vůdce, náčelníka. Obdobně Skaderbeg je odvozen od Skader (Skander) + bey, tedy náčelník Skader). Byl velmi dobrý válečník a stratég (vděčně na něj vzpomínají Černohorci, v Crne Gore odrážel vpád Srbů) a také věděl, jak se dobře oženit, a jeho moc stoupala. Byl znám svou velkou krutostí. Jako pomstu za starou křivdu na své matce nechal zavraždit 739 potomků původních "pachatelů", utopit dívku, která mu nebyla po vůli, spolu s jejími 17 dvořankami, a když zajal svého dlouholetého nepřítele Katsandonia, Řekovi byly veřejně rozbity kosti palicí.

Zajímavým okamžikem dějin byla jeho aliance s Napoleonem, kterou však po císařově tažení v Egyptě briskně porušil a spojil se s Angličany. Obratným manévrováním nakonec pod jeho vládu spadala prakticky celá Albánie a západní Řecko, ani to mu však nestačilo a v roce 1820 si objednal vraždu svého politického protivníka v Konstantinopoli. Sultán Mahmud II. zareagoval tím, že přikázal Pašovi rezignovat, což tento odmítl a poměrně úspěšně vzdoroval sultánovým vojskům, ovšem až do doby, kdy mu najatí vrazi uřízli hlavu, což potvrzuje staré rčení, že kdo s čím zachází...

Paša coby aristokrat vyjádřil svou nenávist k pracujícímu lidu tím, že postavil pevnost vyosko nad městem Berat, takže se k ní musí pracující lid o dovolené škrábat. Ještě před 50 lety údajně sídlilo v pevnosti správní středisko pro širé okolí a chudáci Albánci museli nejen s papírováním jet do Beratu, ale ještě k tomu šplhat do pevnosti. Nicméně šplhejte také, Berat je od roku 1996 zapsán spolu s dalšími dvěma památkami na tentative list UNESCO, a i když ještě nebyl uznán za plného člena klubu Světového dědictví, výhled stojí za to. Albánci zřejmě rádi pojmenovávají města podle střešních krytin: už jsem zmiňoval Gjirokaster, "Město bílých střech", Berat pro změnu nese přízvisko "Město červených střech". Prošel klasickou balkánskou posloupností kmenové osídlení – Řekové – Byzantci – Římani – Turci, a tradiční zástavba s mnoha okny se mísí s několikrát zesilovaným opevněním, pravoslavnými kostely (Shen Mehill (kostel Sv. Michala), Shen Todher (kostel Sv. Theodora), kostel Sv. Nicholase) a mešitami (především Xhamia e Mbretit (Sultánova Mešita) a centrum města, olověná mešita Xhamia e Plumbit). Projděte si obě části, starou i novou, a v Beratu doporučuju následovat nějakého průvodce, ať už živého či tištěného, abyste v uličkách nemíjeli zajímavé věci k vidění. Rozhodně navštivte Onufriho muzeum, Vlachemský kostelík a Mešitu svobodných mládenců.

Apollónie

Naší další zastávkou dne bylo naleziště v Apollónii, resp. nyní v městečku Kryegjata. Je to krásné místo s půvabně bílými zbytky řeckého osídlení, které připomíná Pompeje. Rozkládá se na návrší plném prastarých střepů, které samozřejmě turisti sbírají a zvolna tak val rozvážejí do všech koutů. Nedávno dokončený výzkum (podle všeho už o jeho poslední etapě vyšla kniha) se soustředil především na pohřebiště s hrobkami různého stáří a Korinthský palác z Augistinánského období. Dojem z návštěvy kazil jen idiot u vchodu, který dle tehdejšího albánského zvyku určil od oka a bez jakýchkoli potvrzení cenu za vstup, tentokrát ovšem ve výši 15 EUR na osobu, což řada z nás odmítla. Snad už ale dostal nějakou ošklivou pohlavní nemoc a nahradila ho institucionalizovaná vrátnice.

Butrint

Albánie má dvě památky zapsané do seznamu světového dědictví UNESCO: již popsaný Gjirokaster a naleziště Butrint, významné antické obchodní centrum. Ačkoli nejeden z nás by se raději cachtal v průzračném moři, vyrazili jsme nazpět staletími.

Butrint se nacházel na poloostrově Ksamili nedaleko Korfu, které je ostatně na dohled z opačného pobřeží, než je zmiňované Jónské moře. Pověsti hovoří o tom, že byl založen uprchlíky z hořící Tróje, věda ale uvádí první osídlení do 8. století před Kristem.

Prvními obyvateli oblasti byli zřejmě Achájové, později byl Butrint obsazen řeckými imigranty z Korfu. Antický vliv přinesl do oblasti vzmach a ve 4. stol. před n.l. se oblast stala jednak významným obchodním centrem, zadruhé, díky Asklepionovi, také duchovním místem. Čilý obchodní ruch dal vzniknout opevněnému městu, bohatí kupci nešetřili. Návštěvník si tak může například zarecitovat v amfiteátru nebo si představovat péči lazebnic v lázních. Přestože bylo opevnění několikrát dobyto Illiry, Římany (Augustus zde zřídil kolonii s malým přístavem) a samozřejmě Turky a oblast byla zasažena několika zemětřeseními, archeologové ještě v době našeho pobytu odrývali poměrně zachovalé památky. Na rozdíl od dalších míst v Albánii je Butrint (především díky dohledu UNESCa a zahraničních archeologů) střežen a opečováván, rozhodně ho nevynechte. Hlavními odkrytými částmi jsou pozdně antický palác Triconch, pozdně antické baptisterium a chrám v Diaporitu (mimo hlavní oblast), plus rozsáhlý podzemní systém. V Diaporitu pravděpodobně žil Ciceronův korespondent Atticus, tedy zajímáte-li se o rétoriku, zajděte se podívat.

Staré kmeny tvořili chytří lidé, kteří se usidlovali na příjemných místech. Butrint tak postavili šikovně blízko obou pobřeží, jednoznačně, opakuji asi po třetí, preferujte Jónské moře, oproti zakalenému Středozemnímu s pláží posetou hotely nabízí krásnou vodu a poměrně bohatou podvodní podívanou.

Kromě jiného jste v něm taky při troše štěstí mohli zahlédnout ponorku – v jednom z kopců totiž Enver se soudruhy nechal vybudovat ponorkovou základnu. Velmi jsem litoval, že není přístupná, zkuste se informovat, jestli už to armádu nepřestalo bavit a vláda z ní neučinila turistické místo, musí to uvnitř být velmi zajímavé.

Po vykoupání u jedné z nedalekých restaurací v mořské úžině jsme se přejezdem nazpět na sever vyhoupli nad útesy a zamířili přes Shepare k dalšímu cíli dne: pevnosti Ali PAši Tepelenského.

Den oběšených

Bredhi Drenove se mi opouštělo s nějtežším srdcem ze všech míst v Albánii. Časně ráno jsme už ale seděli v Karose a drkotali nahoru průsmykem Qhaf el Garrit až k vesnici, kterou za II. Světové války čekal stejný osud jako české Lidice a Ležáky: Garovo. Naším cílem pro tento den byl Gjirokaster, Město bílých střech, a nádherná vyvěračka Modré oko.

Po zastávce ve zmíněném Garovu, jehož obyvatelé byli oběšeni a postříleni, jsme minuli horskou vesnici Kamnik. Ta se chlubí především nedalekým prehistorickým hradištěm, to je ale z ochranných důvodů zpátky zahrnuto zeminou. Víc se o nalezišti dozvíte v albánských muzeích než přímo na místě, kde leží. Proto jsme pokračovali horami dál do údolí vyhloubeného tokem řeky Vjose. Po cestě jsme zastavili u Villy Germeni, kde místní bohatý Albánec provozuje soukromou ZOO. Není to místo pro nikoho, pouze pro úřady: zbědovaná zvířata jsou v úděsném fyzickém a ještě horším psychickém stavu, přecházejí hystericky tam a zpátky v malých klecích, stresem línají. Opouštěli jsme krátkou prohlídku s cílem upozornit na toto místo organizace, které by mohly pomoci, a doufám, že se naši moravští kolegové tohoto záměru zhostili.

Gjirokaster, Město bílých střech

Přestože návštěvníky jako první vítá náměstí s děsivým názvem Oběšených žen (památka na německou okupaci), město je velmi poklidné a dýchá řeckou atmosférou. Největším lákadlem je vila Envera Hodži, která stojí v jedné z hlavních ulic, které dosud lemují vozidla Modrých přileb, činných periodicky od 90. let, a pevnost s vojenským muzeem nad městem.

Hodžova vila bývá bohužel zavřená, ačkoli je v dobrém stavu, muzeum ale potěší svou institucionalizovaností, tj. dostanete v pokladně seriozní vstupenku, což nebývá v Albánii vždy zvykem. Dominantou muzea je chodba s děly a americký špionážní letoun, sestřelený za ponkěud rozporuplných okolností v poválečných letech.

Nezastřešená plocha skrývá zapuštěné kobky  – pobyt na spalujícím albánském slunci dozorci vylepšovali poléváním horkou vodou v létě a studenou v zimě. Nepouštějte se do okrajových chodeb, je v nich o mnoho více lidských výkalů, než je zdrávo. Raději zvolna sejděte mezi bílé střechy a kochejte se poklidem.

Z Gjirokasteru jsme vyrazili na místo, které se jmenuje složitě a nikdo z nás Čechů se nějak nedokázal shodnout na transkripci (podle mě se jmenuje Syriki Kal Tar), nicméně to mu určitě neubírá na kráse. Jde o vyvěračku Modré oko, jedna z přírodních dominant Albánie, kterou neopomíjí žádný průvodce. Místo je hojně navštěvováno turisty i Albánci, takže je tu na zdejší poměru velmi živo a návštěvníkům je k dispozici betonové parkoviště a velmi hezká restaurace částečně vystavěná nad prudkou říčkou, která je na vyvěračku napojena. Nebyla by to ale Albánie, aby zde nebyl pro oko kolemjdoucího nějaký kontrast – přímo vedle cesty je zřejmě z veřejných záchodků upraveno řeznictví, ve kterém během naší návštěvy ukončilo svou životní pouť několik kůzlat. Kdo to někdy zažil, ví, že kůzlata naříkají jako děti a turisté bledli i při zvucích, natož při pohledu na krví zbroceného řezníka. Byl to pak zvláštně kontrastní pohled na lagunu, se všemi jejími odstíny modré a zelené, připomínající kýčovitě dokonalé fotografie moře omývající tropické ostrovy.

Omyli jsme nohy v bílé pěně, pořídili několik fotografií, a jako vždy prchali ve zběsilém tempu zpět do Karosy. Setmění se blížilo a čekalo moře. Jónské moře!

Bredhi Drenove

Jestli sem někdy zabrousí filmový producent nebo vyhledavač lokací, který by chtěl levně točit film o divokém západě, pak ať čte pozorně. Bredhi Drenove je místo duchů jako vystřižené z rodokapsu o dramatu na nalezišti zlata, jehož obyvatelé záhadně zmizeli. I když tady se netěžilo zlato, ale uhlí, a na Klondike je to několik tisíc kilometrů.

Když jsme sedmý den dopoledne nasedali do Karosy, nikdo z nás krom průvodců si nedokázal představit, jak bude naše destinace vypadat. Autobus nejdřív namáhavě sípal úzkými serpentinami, kde ho v zatáčkách občas obíhaly kozy, pak zase sjížděl po vyprahlých úbočích, až se po několika hodinách kodrcání a nadskakování náhle před jeho přídí otevřelo údolí a členové výpravy užasli. Průvodce-geolog Jarda sice poutavě vyprávěl o vrasech a nalezištích zkamenělin, ale národní park Bredhi Drenove je mnohem víc než to – je místem, kde člověk prohrál s přírodou. Taková místa vás nutí mrazivě si uvědomit svoji pomíjivost – protože každý z nás je mnohem pomíjivější než mohutné zdivo zásobníků na uhlí, dřevěné nstrukce těžebních věží zpevněné ocelí a pásové dopravníky, a ty se zde, vystaveny dešti, slunci a vegetaci, zvolna rozpadají. Přímo surrealisticky působil rzí už prakticky sežraný autobus vedle autobusu našeho, sice nerezavého a nerozpadlého, ale přeci jen ne o moc mladšího. Ostatně obraz je víc než slovo, tak zde je obrázek. Bohužel fotografie exteriérů prakticky nemám, fotil jsem interiéry s tím, že si obrázky vyměníme s kolegou, na což bohužel dosud nedošlo.



Na celém místě je nejzajímavější, že přes pokročilé stádium rozpadu je na něm stále vidět, že bylo opuštěno náhle – například na dopravnících je dosud souvislá stopa vytěženého uhlí na cestě do -stále plného- zásobníku. Od nepříliš rozsáhlého komplexu budov v údolí se příkře zdvihají odhalené svahy tvořené uhlím. Většina výpravy se utábořila dole kolem autobusu, mě s E. se ale v uhelném prachu nelíbilo, a tak jsme vystoupali nahoru, na travnaté úbočí, kde jsme rozbili stan. Ještě nikdy jsem v přírodě nevařil na uhlí nalezeném v okolí (i když nalezeném – prostě sebraném), a asi se mi to už nikdy nepodaří.
Během večeře z údolí zdunělo a zcinkalo velké stádo ovcí hlídané velkými, nepříliš vábně vypadajícími psy, ze kterých jsme byli nejprve poněkud nervózní, pak jsme se ale přesvědčili, že i chundelatí zjizvení ovčáci jsou stejní jako ostatní albánští psi – nepřirozeně flegmatičtí a mírní. Připomínají zvláštně apatické psy pražských bezdomovců – Albánci, hlavně děti, se ke všem zvířatům chovají strašně, a ta zřejmě otupí. Smečka šedesátikilových psů se tak uvelebila okolo nás a koukala, pak se prostě zvedla a odběhla. Nic tedy nenarušilo romantickou atmosféru – ve westernovém údolí to byla jedna z nejkrásnějších nocí pod stanem v životě.



Ráno jsme se vydali na půldenní obhlídku úbočí a po návratu do údolí se v nich jali hrabat, vedeni vidinou nálezu trilobita. Toho jsem nenašel, zato jsem ulovil několi exemplářů docela zajímavých zkamenělých šneků. Pak jsem se šel naposledy podívat mezi těžební věže a prolezl konstrukce s kolejemi, dopravníky a elektroinstalací, a v jejích útrobách potkal civilně oblečeného muže s koženkovou kabelou přes rameno. Začali jsme anglicky, rukama a nohama rozmlouvat, a z pána se vyklubal báňský inženýr, který kdysi na místě pracoval. Poměrně dojatě vysvětloval, jak v Brehdi působil. Jazyková bariéra bohužel zamezovala lepší komunikaci, takže jediným závěrem bylo, že byl provoz v 90. letech uzavřen. A to bylo patrné i bez inženýra.
Tohle místo jsem opouštěl nerad. Třeba se sem ještě někdy vrátím. Čekal ale Kamnik.

Vnučka malíře Moi

Směr Pogradec

Celý článek

Jak je důležité míti čelovku aneb Elbasan

Ekologové, dále raději nečtěte. V příspěvku se budou jíst endemitští pstruzi.

Celý článek

Tirana

Nabitý den pokračoval. Po Kruje jsme zamířili do hlavního města Albánie.

Obdobně jako v Bulharsku je hlavní město nikoli městem výstavním ve stylu Říma, Paříže, Prahy, ale hnusným ekonomickým centrem. Socialistický realismus po albánsku se zde vyřádil jen co je pravda, takže v tradičním mixu původní zástavby, italských vil a Hodžových paneláků převládá třetí, nejhorší tvář architektury. Dlužno ovšem dodat, že v centru se Tirana mění v moderní velkoměsto s novými dominantami v podobě mrakodrapů, pod nimiž v lepších čtvrtích vyrůstají nové obytné domy.
Provedli jsme výsadek z autobusu a poodešli směrem k Hodžově mauzoleu na novém centrálním náměstí. Budova je důkazem, že Albánci mají smysl pro humor: na mauzoleu, v němž Hodžovy ostatky nakonec nebyly nikdy uloženy, je velký napis Mumja.



Uvnitř jsou kanceláře a vstup je přes vrátnici, žádná tursitická atrakce se nekoná. Symsl pro humor mezitím projevil i albánský policista, který chtěl uloži řidičům pokutu (rozuměj úplatek) za špatné parkování, a navíc je chtěl vést kamsi na parkoviště, a pak si najednou vše rozmyslel a začal se tvářit, že autobus neexistuje, a to i když se ho řidiči ptali, kam mají odjet.
Skupina se nicméně vydala kolem jezdecké Skanderbergovy sochy,



která se často objevuje na pohledech z Tirany, k nejstarší tiranské mešitě. Na náměstí je krásně hnusná bodova muzea postavená v čistém socialistickém betonovém realismu. Mešita je poměrně nenápadně zapuštěná v zástavbě, o to lépe však vypadá už vstup pod vyřezávaným baldachýnem. Opět především díky průvodcově arabštině jsme mohli zasednout uvnitř a obdovovat jedinou pořádnou památku, která v Tiraně opravdu stojí za vidění.
Samo město na albánské poměry pulzuje životem a doporučuju si ho projít i odlehlejších částech. Není nutné si dělat pobyt dobrodružnější, než je zdrávo, a vypadat demonstrativně jako turista, to je pravda, ovšem když při pochodu máváte foťákem za 40 tisíc... tak jako turista vypadáte. Všechno ale bylo v pohodě a ulovil jsem tradiční snímky plné kontrastů – půvabu (zvláštní úkaz – po delším pohledu na tento snímek si můžete všimnout i toho, že je pořízen vně obchodu s boxy plnými zboží)...



...a mercedesů.



Ve velkoměstě je pochopitelně rozvrstvení obyvatelstva do sociálních tříd (pokud uznáváte takovou klasifickaci) výraznější. Na spodku společenského žebříčku jsou Cikáni (v Albánii dosud Cikáni, nikoli Romové), kteří žebrají kolem velkých parků. Matky hlídkují na strategickém bodě a vysílají své děti za turisty, na které žebrající aplikují poměrně drsnou metodu: chytí se oběti za ruku a jdou s nimi často i několik stovek metrů jako dcera s matkou nebo otcem. Turisty si vybírají zřejmě nejen kvůli očekávaným vysokým disponibilním zdrojům, ale také proto, že od domorodců sociální cítění neočekávají.

Stejně jako jinde v Albánii si lidé snaží všemožně přivydělat, a tak se na ulicích prodává všechno možné, nejčastěji ale kukuřice opékaná na malých grilech. Topí se v nich asi vším možným, jen dřevěným uhlím ne; prodavači jsou hrdinové, protože sedí přímo u sálajícího grilu ve 40 stupních Celsia. Nedaleko Mumje je tržiště, na kterém jsme opět měnili u pouličních šmelinářů peníze. Uměli plynně anglicky, přátelsky jsme s nimi popovídali o kursu, zanadávali na banky, které si účtují komisi, a situaci v zemi, a šli koupit tabák, který se prodává na každém rohu. Doporučuju vám si trochu koupit, i když jste nekuřáci, protože zážitek z celého rituálu ochutnávání, debaty rukama nohama o kvalitě, síle a jemnosti tabáku, zakončeném vaší nabídkou bankovky, si nemůžete nechat ujít. Na závěr debaty totiž dostanete obrovskou hromadu tabáku, velkou asi jako pecen chleba, zabalenou v novinách, podáte si ruce a jdete dál s pocitem, že tohle by snad stálo i za plicní rozedmu.



Proběhli jsme Tiranu poměrně svižně, abychom stihli odjet ještě za světla za město. Naskákali jsme tedy do Karosy a ta se jala šplhat nahoru serpentinami.

Skanderberg

Který zemřel zřejmě v leže v Lezhe.

Časně ráno jsme se vydali od restaurace k městu Lezhe, které je spojeno s národním hrdinou Skanderbergem, albánským Jánošíkem kříženým se Svatým Václavem a Janem Žižkou. Oproti předchozímu letnímu dni od rána lilo jako z konve (v těchto dnech postihla katastrofální vlna záplav Bulharsko a Rumunsko), Karosa si razila cestu vodními sloupci a řidiči mžourali mlžným oparem. Atmosféra byla jedním slovem báječná. Přejeli jsme přes most, pod kterým se hnala rozbouřená řeka, zažloutlá bahnem a nesoucí mračna odpadků, a vjeli přes náměstí ke Skanderbergově mauzoleu. Jelikož se průvodce snažil ušetřit naši kapsu, ale především čas, vyběhli jsme bleskově z autobusu, nafotili si stylem japonských turistů mauzoleum ze všech stran a vklusali zpět do autobusu. Velikána jsme tedy zrovna neuctili.



S vědomím, že se do města ještě vrátíme, jsme Lezhe opustili a vydali se dále po stopách Skanderberga proti toku času – do jeho rodiště Kruje. Počasí se začalo umoudřovat a u místní vápenky, technologicky na úrovni neolitu, už bylo poměrně hezky. Kruje nás však přivítala pochmurným výhledem na věží v mracích.

Kružská pevnost, pokud pomineme všudypřítomné odpadky, je v dobrém stavu a přizpůsobena turistickému ruchu. V útrobách je krásné etnografické muzeum spravované rodinou, s anglicky mluvícím průvodcem. Komnaty přizpůsobené osmanskému životnímu stylu dokazují nadřazenost středověké východní civilizace nad zavšivenou západní Evropou.

Když ale turista opustí útulné prostory určené pro pašu a jeho rodinu a vyšplhá po zbytcích opevnění, zjeví se před ním jiná tvář Albánie – věž určená pro ukrytí mužů před krevní mstou.



Tento milý (nejen) balkánský zvyk se v zemi Škipetarů stále udržuje; podle neověřených informací se po celé Albánii ukrýva na 1500 chlapů. Vendetta se vztahuje pouze na muže, zabít protivníka je možné pouze od svítání do svítání a zepředu – je nutné se mu postavit čelem. Potenciální oběti se ukrývají ve speciálních věžích, které nemají dveře, dovnitř se leze po žebřících, které za sebou ukrývající se vytáhnou. Okny jim příbuzní dodávají "Daliborovým systémem" potraviny a proviant. Na druhé straně od věže se nachází modlitebna a malý klášter zvláštní církve nebo spíše sekty Děrvišů a řada malých kostelíků s nádhernými freskami, které se rekonstruují za podpory západních vědců a fondů.

Skadarské jezero

Když jsme dorazili ke Skadarskému jezeru, seznali jsme, že náš průvodce se skutečně bude snažit nám pokaždé nalézt nocležiště u tekoucí vody a WC, tedy u restaurace. Zakotvili jsme u jedné z hezkých, moderně zařízených restaurací s vlastní pláží.

Faktem je, že Albánie není nejbezpečnější místo na světě, ale osobně dávám přednost horské loučce před smradlavým tureckým záchodem, i když je u restaurace, ale co člověk nadělá, že. Jak už jsem zmiňoval, Albánci rozhodně nepůsobí jako obyvatelé nejchudšího (nebo druhého nejchudšího) státu Evropy a zámožně vypadající hosté restaurace se na podivné tvory s obrovskými batohy, kteří si začali tyčit jakési claimy na restaurační zahrádce s houpačkou dívali skrz prsty.

Nikdo z Albánců se taky nekoupal, zatímco většina Čechů okamžitě naběhla na pláž – někteří poobědvat, jiní se vrhli do vody.



Negativem plavčení ve Skadaru je nutnost mít boty, protože mezi kameny na pláži se hojně vyskytují semena jedné rostliny, jejíž jméno si nepamatuju, a která svým tvarem připomínají protitankovou zábranu nebo piroh. Na třech koncích má semeno o velikosti kaštanu tři proklatě ostré hroty, které do nohy zajedou jedna báseň. Voda je nicméně čistá, dokonce tak, že v ní plavou užovky, takže kdo si nevrazí do nohy semínko, dostane infarkt ze setkání s hadem a utopí se.



Po koupeli jsme si objednali na později večeři, většina výpravy volila ryby, ti méně odvážní špagety a ti velmi odvážní, například já, kalamáry. Odvážní nebuďte, chobotničky nestojí za moc – zaprvé drží svůj původní tvar, takže vypadají jako živé, a jsou dost tuhé. Dejte si je raději upravené někde v Chorvatsku nebo v Japonsku. Nakonec byl lepší než večeře romantický pokec na pláži pod hvězdami, a noc v restaurační zahradě mezi houpačkou, dřevěným kohoutem a žbrlením.

Pravá albánská večeře a Shkodra

Podříznutí dvouseteurové ovce se sice nekonalo, véča ale byla...

Celý článek

Hory... Z., kdybys viděl ty hory...

Ranní program: hygiena, snídaně, výjezd do hor na korbě náklaďáku.


Můj ranní program: čekání u záchoda, čištění zubů troškou ledové vody v mlžném oparu ledového rána u kohoutku u ovcí, přinakopnutí psa za to, že mi sežral připravený chleba k snídani, odchod k náklaďáku, 10 minut prohlížení náklaďáku se směsicí úžasu, děsu a obdivu k endéráckým technikům. Na dvoře na nás čekala IFA tak ze 70. let, otřískaná, s vybrakovaným interiérem kabiny, sjetými vzorky na pneumatikách, ale provozuschopná po přibližně pětatřiceti letech provozu a mnoha let drkotání po albánských stezkách. Začínalo být jasné, že ranní výjezd na její korbě bude sám o sobě dobrodružný.



Kolem korábu se shromáždila česká výprava, Marko, jeho bratranec či co a jeho žena, oblečená jako do divadla.



Pan Adamec zavelel, zasedl dopředu do kabiny, my jsme si posedali po obvodu korby na přinesené podprdelníky – karimatky a spacáky a za ranního šera se dala IFA statečně do pohybu.

Na horách turista obdivuje zpravidla výhled, vzduch, a klid. Já ti řikám, povinně bych sem ty lidi vozil – to neni strom, to je sloup. Výhled byl z korby jedním slovem úchvatný. Vyjížděli jsem poměrně rychle cestou ve středu obdělávaného údolí posetého malými domky a přístřešky pro úrodu a pastevce, lemovaného štíty hor. V Albánii jsou podobně jako v dalších balkánských zemích hory mladé, dokonce podle průběžných měření dosud rostou, a velmi strmě trčí z poměrně ploché země – nástup do hor je velice příkrý. Se vzduchem už to bylo horší, protože čím blíž byl člověk kabině, tím méně nadskakoval, ale na druhou stranu tím více dýchal smrad z výfuků IFY. O klidu se také nedalo moc mluvit – motor řval, výfuky funěly, korba vrzala, pískala, sténala a praskala, řidič mohutně troubil a sem tam práskla přes korbu nebo někomu po čuni haluz. Prostě byla to báječná cesta! Kodrcali jsme lavórem údolí, bouřlivě pozdravováni domorodci, dali si jednu zastávku na focení a pak jsme najeli na pravou horskou cestu v serpentinách po úbočí. IFA si statečně razila cestu vpřed i místy, kudy si teoreticky razit cestu prostě nemohla, ale už jsme byli zvyklí od řidičů Karosy, že v Albánii se prostě nějak projede. Tísnivá krása hor z pohledu žabí perspektivy se změnila v povznášející pocit člověka na vrcholu hřebene, když se náklaďák zastavil a my se mohli skulit před bočnici dolů. Po tři čtvrtě hodině na korbě jsme byli u cíle – na rozcestí mezi dvěma částmi pohoří.



Podle plánu jsme nejdřív společně vyrazili po cestě směrem zpět k velkému ocelovému kříži, u kterého se výprava rozdělila na několik menších skupin podle zdatnosti a chuti se buď spíš jen projít, nebo se drápat po kamenech. Naši dva Mičurinové se oddělili lovit žoužel a my s E. jsme vyrazili do vyšších výšek.

O horách se nemá smysl moc rozepisovat. Kdo má hory rád, ten zná moje pocity při výhledech, jako je třeba tento...



...kdo je rád nemá, ten ať si počká třeba na popis albánského moře. Řada okolních vrcholků dosahovala výšky kolem 2200 metrů, místy se držel sníh. Krom malé epizody s drážděním hlodavce se náš program skládal z lezení, slézání a kochání se až do podvečera, kdy jsme sešli k malému zelenému jezírku,



u kterého děti s babičkou napojovaly ovce, a po jeho příjezdu naskákali na starou známou korbu.

K Markovi jsme dokodrcali s krátkým zastavením u kostelíku za soumraku. Cestou dolů jsme nabrali dva stopující Dány, před kterými smekám – cestovali po Albánii s batohy na zádech všemi možnými dopravními prostředky, tedy realizovali to, co jsem já vzdal. Marko nám po příjezdu nabídnul pravou Albánskou večeři: jehněčí i s exhibičním podříznutím jehněte (za 200 eur!), a byl velmi překvapen, když jsme odmítli – Češi podle jeho slov vždy řezničinu vítají, natáčí a fotí. Zkrátka slabost pro reality show ukazují mí spoluobčané i na cestách...

Hahá, tady je asfaltka!

Kodrcáme si to ze Shkodry se stále učurávající Karosou směr naše plánované nocležiště, kterým má být vesnička Xhaj v podhůří.


Trochu pobledlé osazenstvo autobusu po 36 hodinách strávených na sedačce sleduje stoupající cestu, zatímco průvodce popisuje, jak bude vypadat zítřek. Řidiči ráno vyrazí do Shkodry opravit nádrž, rekreanti se naloží na korbu náklaďáku, který je (nás) doveze na hřeben, ze kterého se pak rozejdeme dle zdatnosti na přilehlé vrcholky. Většina z nás si ale během briefingu nepředstavovala romantické výhledy z vrcholků, ale perspektivy nucené emigrace do Albánie, až se Karosa definitivně rozsype. Osobně jsem zvažoval buď romantický život horského průvodce a pašeráka žijícího v chýši pod horským masívem, kde by E. naplnila svůj osud feministky tím, že by prala, vařila, dojila, kojila a vychovávala šest dětí, nebo klidnější kariéru restauratéra u Jónského moře, kde by E. naplnila svůj osud feministky tím, že by vařila, dojila, kojila a vychovávala šest dětí. Moje rozjímání ale přerušil výkřik "Hahá, tady je asfaltka! No to snad neni možný, tady je silnice!" Pan Adamec sedící, povykující, to není častý obrázek. Zbytek posádky navíc netušil, co ho tak rozradostnilo, dokud nám nevysvětlil, že v místech, kudy projíždíme, byla ještě před měsícem kamenitá cesta připomínající vyschlé řečiště, zatímco teď je to silnice na albánské poměry jedna báseň (no na albánské... když si tak vzpomenu na okresky ve Znojemském kraji, to tahle byla rozhodně lepší). Jeho slova jako by chtěl potvrdit řidič fungl nového golfa ještě s papírovým číslem, který se okolo nás přehnal – zřejmě čerstvý úlovek z Itálie. Průvodcovo nadšení ale nesdíleli ani řidiči, kteří zřejmě kvalitou "vozovky" tak nadšeni nebyli, a zbytky jejich dobré nálady vyprchaly ve chvíli, kdy se před námi zjevil tento obrázek:



...aneb Under construction v albánském provedení.

Nezbylo než vystoupit. Průvodce se vydal pohovořit s některým z dělníků, který by uměl italsky, a vzhledem k tomu, že řada Albánců jezdí do Itálie coby gastarbeitři, brzy takového našel. Chlapi si dali závazek, že do hodiny úsek v zatáčce dobudují, plivli do dlaní a dali se do toho. Nikdo z nás jim asi v té chvíli nevěřil. Zašel jsem do křoví u silnice omrknout nějakou místní žoužel, stejně jako dvojice nadšených entomologů Vilém "Dr. Holub" a Jarda "Dr. Frič", a fotil na makro namíchlýho brouka (namíchnul jsem ho pravda já, tím že jsem do něj šťouchal klacíkem, snad mi to odpustil). Když jsem se vrátil, řidiči už túrovali Karosu a po centimetrech projížděli zatáčkou, kterou se na pohled projet nedalo. Za mohutného povzbuzování a radění Čechů i Albánců, kteří bez ohledu na národnostní rozdíly všichni nejlíp věděli, kdy jedničku, kdy zpátečku, kdy plyn a spojku, se autobus ohybem proplazil.

No vida, tak na co byla ta panika, no né?



Dalších pár kilometrů jsem už projeli bez problémů, a vítáni hejnem dětí jsme vjeli do vesničky Xhaj. Průvodce vystoupil, aby připravil pána domu Marka na náš příjezd, a naboural do jeho ženy, takže se šťastné shledání povedlo hned po příjezdu do vsi. Karosa zajela po perném dni do dvora Markova hospodářství, a Češi se vypotáceli ven.

Markův statek tvořila větší budova u brány po pravé straně, dvůr s pumpou, malá restaurace se zahrádkou, tunel s baldachýnem vinné révy vedoucí k pruhu trávníku, po jehož levé straně byla zahrada, po pravé chlívky po prasata a ohrada pro ovce, a na konci shcodiště vedoucí ke zjevně novému domku. Na fotografii vidíte vše z opačného pohledu, tedy zády k domu a čelem k bráně. Vlevo je Markova žena, která se nechtěla nechat vyfotit, a tak mi částečně vyběhla ze záběru.



Jak vidno, v pruhu trávníku jsme se usídlili my s našimi stany a výprava začala vybalovat řízky, lančmíty, vepřové ve vlastní šťávě apod. Pod majestátnými štíty hor v romantickém oparu nám i tahle svinstva chutnala. A komu to nesedlo, ten pak utíkal na nefalšovaný albánský záchod.

Hory se zpožděním...

aneb neplánovaně na skok ve Shkodře o 3 dny dřív

Krajina okolo Shkodry je skutečně úchvatná. Nejen okolí Skadarského jezera, ale celá Albánie je jedno velké staveniště. Staví se všude – v řadě vesnic je víc domů rozestavěných než postavených. Nové stavby jsou budovány ve stylu českého podnikatelského baroka, i když té méně strašné sorty – žádné sklepy, betonové sloupy, vyzdívka z cihel, plastová okna, divoké barvy. Na stavbách zedníci místo májek upevňují albánské (a někdy americké, Albánci USA milují) vlajky a na pruty železobetonu napichují plyšové medvídky. U poměrně honosných, dvou- až třípatrových staveb stojí mercedesy C220 nebo E. Na vyprahlých loučkách mezi domy stojí bunkry ve větším nebo menším stupni rozpadu, kolem se pasou osli nebo krávy a vrší se nechutné hromady odpadků.

Ještě úchvatnější je vlastní město. Tady končí byzantský Balkán a začíná Orient. Kolem hlavní tepny, což je asi 6 metrů široká komunikace z hlíny, na níž Albánci vytvářejí čtyř- až šestiproudovku, stojí oprýskané budovy postavené Italy ve 20. letech. Pod nimi stojí obligátní mercedesy, u stolečků posedávají jejich majitelé, pijí kávu a rakiji a pozorují cvrkot. Kavárničky střídají krámky, zpravidla s oblečením, koberci a suvenýry, sem tam je zpestřuje improvizovaný stánek opékače kukuřičného klasu. Přímo u "silnice" vystavují babky v tradičních úborech čerstvě zaříznuté slepice, jejichž krev vytéká do hlíny ulice, a vším prostupuje směsice orientální hudby s tucáním, místní folk-pop. Během naší návštěvy ve Shkodře (předbíhám teď o několik dní) lilo na místní poměry jako z konve, čímž se atmosféra ještě vylepšovala. Krev ze zařízlých zvířat stékala do sílícího potoka kolem cesty, po níž posilována troubením postupovala vpřed směsice zablácených mercedesů a mokrých vozků na dvoukolácích tažených osly. Po improvizovaných přechodech přebíhali staří venkované, mladíci s vizáží Robbieho Williamse a sem tam se do hlíny silnice zabořily i podpatky některé z mladých Albánek, nerozeznatelných od pipin klapajících po pražských Příkopech s úlovkem od Zary.

Křižovali jsem městem tam a zpátky v uličkách mimo hlavní třídu, tvořených lepenicovými domky, stánky a rozpadajícími se paneláky z Hodžovy éry. Řidiči s průvodcem se několikrát ptali chlapů postávajících na rozích na cestu do vytipovaného servisu, pokaždé se nad problém sešlo poradit minimálně pět Albánců přetékajících potem, ochotou a rozdílnými názory na směr i vhodnost zvoleného servisu. Nakonec jsme dohledali chlapíka, který servis znal, tvrdil, že už je zavřeno, a že zítra navzdory neděli otevřeno bude. Přesto jsme se jeli ještě přesvědčit, přes mříže toho ovšem moc vidět nebylo. Nezbylo než se otočit zpátky plánovaným směrem – do hor.

Po překročení hranic - upraveno

Ve 12:50 jsme dorazili na hranice Albánie – čas od výjezdu tedy 28,75 hodiny. POZOR: Odkazy v textu vás zavedou na příslušnou fotografii z fotogalerie, která se nachází na adrese www.rattlovo.pueblo.cz. Z kapacitních důvodů webového prostoru na Bloguje.cz nemůžu do textu dané množství obrázků vkládat. POZOR

Na Albánských hranicích autobus samozřejmě musel projet "dezinfekcí", částku za očistu ale bohužel neznám. Pro neznalé: kdosi chytrý vymyslel, že přijíždějící vozidla musejí projet na hranicích dezinfekcí ve formě louže jakési kapaliny, která smrdí jako namoklý cirkus, a za celou proceduru zaplatit. Fintu úspěšně aplikují též Rumuni, údajně na některých přechodech, zejména na severu, Bulhaři, a řekl bych, že i řada dalších balkánských států. Těšil jsem se na poměrně unikátní štempl do pasu, ale Albánci asi šetří na iknoustu, protože jsem v pase po dlouhém hledání našel pouze jakýsi náznak modrého fleku, takže ze suvenýru je prd.

Pak se Karosa dla do pohybu a byli jsme v Albánii, jak nám hned za hranicemi potvrdil shluk legračních albánských opevnění. Na obzoru bylo Skadarské jezero a na programu zastávka ve vesnici – potřeby, nákupy, pivo v místním báru – před odjezdem do hor. Naše první setkání s civilizací po albánsku bylo stylové: smetiště na prašné cestě u dvoupatrové vily, parkující mercedesy, žebrák se zmrzačenýma nohama, Albánci posedávající ve stínu plachty před kavárnou a útulný, klimatizovaný koloniál narvaný zbožím až po střechu. A jakým zbožím! Člověk se plácá den autobusem, aby viděl cizí kraje, a tam v krámě mají tohle...



Cílem návštěvy zmiňovaného koloniálu bylo nejen poznat sortiment, ceny a nakoupit, ale taky vyměnit peníze. V Albánii se mění eura na leky naprosto otevřeně a prakticky všude (opačný postup nebo rozměňování eur je trochu složitější, ale ne o moc): bez obav můžete měnit peníze u veksláků na ulici nebo rovnou platit v obchodech a restauracích eury, dostanete zpátky leky. Oficiálně-neoficiální kurs je 1 euro = 120 leků. Pouliční veksl je výhodnější než v bankách a směnárnách, ty si zpravidla účtují provizi! Vyměnili jsme s mužem za pultem prachy bez problémů i bez nákupu, a vydali se ven na korzo. Jelikož končilo po přibližně 500 metrech, obrátili jsme se zvolna zpět, vyfotili unikátní holičovu oficínu z kastle náklaďáku, zátiší smetiště s mercedesem a došli k autobusu ve chvíli, kdy se zpod něj soukal s velmi ustaraným výrazem řidič Bohouš. Kolem Karosy se vpíjely do země loužičky nafty. Praskla nádrž.

Průvodce oznámil ovečkám, že řidiči potřebují chvilku na to, aby "se zabývali prkotinou", takže se plánovaná zastávka prodloužila "o nějaké to kafe, pivo, nákup". Šoféři opět zalezli pod autobus, tentokrát už obklopeni kibicujícími muži z výpravy. Pak se objevil italsky mluvící Albánec, který po dlouhé konzultaci poradil prohlídku ve dvou servisech, kde by měli mít natolik velká zařízení, aby se dal opravit i autobus. Lehce pobledlá výprava se tedy nasoukala zpátky do učurávající Karosy a jelo se směrem hory, ošem trochu oklikou – s neplánovanou zastávkou ve Shkodře.
Pan Adamec musel s barvou ven, a tak do mikrofonu oznámil, že nám praskla nádrž. K tomu dodal vysvětlivku, že závady se účastníkům zájezdu hlásit nemají, protože tito jsou na dovolené a technické problémy je nemusejí zajímat. To je jistě pravda, ovšem ve chvíli, kdy se informace o nádži dávno šířila šeptandou, už nebylo zbytí. U prvního servisu se ukázalo, že na zvedáku je rozmontovaný jeep, a kdyby se měl sundat, už by ho nikdo nedal dohromady. Jelo se tedy dále do Shkodry – vcelku symbolicky kolem rakvářství.



Přes neveselý stav našeho pojezdu a vidinu nucené emigrace do Albánie jsem se nemohl nekochat výhledem z okýnek...

...to be continued...

Historie

Např. se dovíte, proč jsou Albánci "Shqipe(ta)ri"

Albánie, země Škipetarů

Jako Shqipetari se označují sami Albánci, slovo znamená "synové země orlů". Spíše by se ale měli jmenovat synové země mercedesů. A zlí jazykové by mohli dodat, že synové země zabordelené.

Za myšlenku jet do Albánie může Z., kterého znáte už z "cestopisu" o Bulharsku. Básnil o tamějších horách, o panenské přírodě, o nádechu orientu. Ovšem kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou (ahoj Evi :o), a tak jel někam jinam s někým jiným (resp. jinou), a já se vydal do jeho vysněné Albánie.

V přípravné fázi jsem procházel cestovatelské weby a blogy a nacházel o Albánii hodně zajímavého. Nemám sílu hledat a vkládat sem odkazy, jen vzpomenu na věty typu "Albánie je o kejhák normálně a při autostopu dvojnásob", "v noci vedro, ve dne ještě větší", "bacha na škorpióny" a "nikdo soudnej do Albánie nemůže jet". Jedna ze stránek ale uváděla chválu na místa, jako je Sirikat (správněji myslím Syriki Kal Tar), to už vypadalo lákavěji. Především jsem ale zjistil, že v Albánii prakticky neexistuje veřejná doprava. Železnice samozřejmě v Albánii je, ale především pro průmyslové účely, dále fungují jen chaotické autobusy mezi většími městy (ty jezdí z jiných míst, v jiné časy a jinam, než mají, navíc jen tehdy, najde-li se dostatečný počet cestujících) a taxi. Ty jezdí bez problému odkukoli kamkoli, ale levné nejsou a za volantem sedící kucí hladce holení nevzbuzují zrovna důvěru. Teď jsem trochu předběhl událostem, ale nedalo mi nenapsat varování těm, kteří se do Albánie chtějí vydat na vlastní triko. Navíc jsem i já vyrážel tentokrát na cestu s mladou ženou, a ačkoli se teď naštve, přiznám se, že do Albánie se mi s ní z bezpečnostních důvodů za těchto podmínek jet nechtělo. Hned na začátek tedy došlo k malé osobní prohře, neb jsme se rozhodli jet s cestovkou. Hořký konec dobrodruha...

Do Albánie samozřejmě nelétá Fischer. Jako první myslím do země orlů vyrazil Kudrna, ten je ovšem z Brna, a navíc jsem jako první narazil na nabídku CK Poznání. Kterak se můžete dočíst, kliknete li na odkaz výše, cesta měla vést přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Černou horu, po překročení Albánských hranic byly v plánu národní parky Theth a Bredhi Drenove, města Shkodra, Lezhe, Tirana, Elbasan, Kroce, Gjirokaster, Berat a Drač, archeologická naleziště Butrint a Apolonie a jezera Skadar a Ochrid. Web má cestovka příšerný a kancelář v Krakovské s jedním stolem a unavenou slečnou taky vypadá divně, ale nakonec jsme jí svěřili svých 8800 Kč.

Jsem zvyklej tahat si na cestách všechno na hřbetě, a tak mě komfort nabízený možností nechat po celou dobu část věcí v autobusu-mateřské lodi poněkud vyváděla z míry. Balil jsem tedy batoh tak, jak jsem zvyklý, a navíc přibral igelitku plnou potravin. Věci z igelitky měly být následně přemístěny do krabice od banánů přinesenou E., kterou bylo lze uložit pod sedačku autobusu. Teď přijde taková malá, necestovatelská odbočka, takže kdyžtak přeskočte odstavec, ale když už ten blog mám, tak se aspoň vykecám:

TY DEBILNÍ REVIZORSKÝ HOVADO, který zastaví člověka s batohem jako kráva, pouzdrem na foťák, igelitkou a pecnem chleba, necháš ho to všechno sundat a ještě se vtipně zeptáš, jestli "je ten lístek až tam dole", DOUFÁM, ŽE DOSTANEŠ SVRAB A TOXOPLAZMÓZU, UDĚLAJÍ SE TI KONDYLOMATA A UŽ SE TI NIKDY NEPOSTAVÍ.

To se mi ale ulevilo...

Ve stanovenou hodinu u hotelu Diplomat jsem nejprve shledal s bílou Karosou i několika trochu zvláštními jedinci, kteří vypadali, že by mohli mířit do země, jako je Albánie, a pak i s E., takže první část byla za námi. Setkání se spolucestujícími pro mě bylo velkým zklamáním. Vyděšené obličeje všech blízkých při vyslovení slova "Albánie" ve mně vytvářely pocit dobrodruha a´la Krokodýl Dundee a v mé představě měli čekat u autobusu minimálně členové námořní pěchoty na dovolence a veteráni Cizinecké legie, abych zapadl do stejně drsné společnosti, jako jsem "já sám". Místo toho u autobusu postávaly u tašek dámy v nejlepších letech, statný šedesátník a tříčlenná rodina s dcerou v pubertálním věku (tímto zdravím Janu, Danu, pana Zimmermana, Frantu a Hanky a všechny ostatní), takže jsme vypadali jako zájezd do Itálie.

A vyrazili jsme na Hradec a následně Brno. Někde u Chlumce nad Cidlinou už bylo jasné, že průvodce Jaromír Adamec není nějaký absolvent VOŠ Cestovního ruchu, alébrž známý kunsthistorik, neboť v krajině upozorňoval na všechny pamětihodnosti v dohledu, přidával z hlavy autory, letopočty a souvislosti a všechno to kořenil historkama z dětství, na což jsem já, kterej si nepamatuju ani co jsem měl včera k večeři, koukal jako tele na nová vrata. Cesta pak ubíhala tak, jak už přes Maďarsko může ubíhat (jen jsem tentokrát nemočil v Szegedu) a 20.8. dopoledne jsme vjeli do Albánie. Mapu můžete sledovat zde, bude také uvedena níže se zakreslením cesty.